14-07-623
Vydáno: 2010
Obsah:
Kevin Broom, also known as "Fishy", suffers from trimethylaminuria: a
rare condition that means he smells of rotting fish. He doesn't get out
much, except to run sinister, after-hours errands for wealthy property
developer Grublock who, like Kevin, collects Nazi memorabilia. (The Nazi
memorabilia message boards are "brisk with shared endeavour and healthy
competition", which is more appealing to Kevin than the "depressing"
trimethylaminuria support groups.)
The novel begins
with Grublock sending Kevin to check up on a private investigator.
Kevin finds him dead. He also finds a note written to a man called Dr
Erskine from Adolf Hitler thanking him for his "kind tribute". Grublock
has mentioned a boxer called Seth Roach, though Kevin has no idea how he
might be connected. When Grublock is killed, Kevin must try to find
out.
What follows is a gripping and clever story, as Kevin
reconstructs the events that led to the letter from Hitler, and uncovers
the tragically doomed love affair between the eugenics-obsessed
entomologist Dr Erskine (he provides the beetles) and the Jewish boxer
Seth Roach. Along the way we meet rabbis, small-time gangsters, town
planners and, memorably, another entomologist who carries bedbugs around
in a glass vial, "which every night he tipped out onto his hairy thigh
so they could feed on his blood". There is a brief history of invented
languages, a discussion about dissonant music and its relationship to
capitalism, and an analysis of what is wrong with new towns (among other
things, there are too many roundabouts).
While the frame
narrative occasionally strays too far into postmodern whimsy, as the
mostly cheerful Kevin is driven around handcuffed to a dashboard by a
Welsh hitman ("When I am in a stressful situation, I often like to ask
myself: what would Batman do in my place?"), the 1930s are wonderfully
evoked, and the historical sections of the novel are taut, thematically
rich and extremely well written. One chapter begins: "The morning light
peeked in through the windows of the mortuary, pasty and trembling like
the sort of ghoulish little boy who would rather see a dead girl than a
naked one." Elsewhere, the "tepid April rain fell on London with all the
sincerity of a hired sales gimmick for umbrellas". A girl's character
and appearance is summed up with this: "She had so many freckles that
Erskine wondered if she might have stolen some from other children."
The
"well-made" realist novel has been thoroughly picked over lately, and
many commentators have wondered why writers persist with, as Coetzee
puts it, "its plot and its characters and its settings". Some have said
the realist novel is dead, or just boring. But the best kind of realism
is not the literary equivalent of a new town with too many roundabouts,
and signposts that don't allow you to get lost. Great realist fiction
has always been about messing with reality – exposing it, heightening
it, exploring it, smashing it up a bit, turning it inside out and
shaking it to get a better look at it. It doesn't always have to be
"realistic", but it does need to be compassionate, and to acknowledge
that, because we are all flawed, no one is a villain. It's relatively
easy to write a clever essay, or a piece of fiction that rejects plot,
character and setting. But it takes a real skill to make a tragic hero
out of the five-foot, nine-toed, alcoholic Seth Roach, for whom sex is
an extension of boxing and "posh cunts" are there to exploit and beat
up.
Almost everyone else in this novel is even less appealing – in
theory – than Seth, but it is possible to identify with all of them and
to care about what happens to them next. Because we are emotionally
involved in the drama of the novel and its characters, we can more
meaningfully engage with its thematic questions. What does it mean to
feel you have to hold someone or something in contempt? What is true
progress? What would it mean to breed a super-race of anything (beetles
with swastikas on their wings, for example) and to stamp out any kind of
mutation?
It's clear from this compelling debut that Beauman can
perform the complicated paradoxical trick required of the best
21st-century realist novelists: to take an old and predictable structure
and allow it to produce new and unpredictable connections.
Skóre: 8/10
sobota 29. března 2014
středa 12. března 2014
Hakan Östlundh - Zápach odlivu
14-06-622
Originál: Släke
Vydáno: 2012 (2004)
Obsah:
Na výsluní oblíbených severských krimirománů přeložených do češtiny se v současnosti ohřívá i úspěšný švédský spisovatel, novinář a scenárista Håkan Östlundh (* 1962), jeden z deseti nejčtenějších švédských autorů detektivek. Pražské nakladatelství Baronet připravilo první díl jeho série o kriminalistovi Fredriku Bromanovi Zápach odlivu (2004, do češtiny přeložila Tereza Dudková 2012) a chystá vydání i druhého románu Potápěč.
Zápach odlivu není autorova prvotina, psát začal již v 80. letech. Mezinárodní úspěch mu ale přinesly teprve detektivky s Fredrikem Bromanem. Popularitu těchto románů lze přičítat obzvláště líčení hlavní postavy kriminálního komisaře. Fredrik Broman, mladý otec rodiny, touží po klidu, a proto se s manželkou a dětmi přestěhuje na ostrov Gotland. Navíc je to docela sympaťák a celkově naštěstí nenaplňuje klišé své literární role (nehodlá se rozvádět, nekouří jak fabrika, nemluví sprostě a celkově mu to docela pálí i bez doktora Watsona). Svou práci bere zodpovědně, ale na prvním místě je pro něho rodina.
Gotland má představovat pozitivní kontrast k uspěchanému, anonymnímu Stockholmu, odkud Fredrik prchá. Na ostrově na první pohled panuje pohádková idyla, vesničky jsou dle autorových slov malebné jak v Bullerbynu. Jenže tenhle dojem nápadně připomíná úvodní scenerii z thrilleru Michaela Hanekeho Funny Games, kde také vidíme úpravné letní domky a posekané trávníky a tušíme, že z oken voní oběd. A podobně jako v Hanekeho filmu, i na romantickém Gotlandu něco smrdí a brzy začíná být jasné, že to nejsou jen hnijící chaluhy v zálivu.
Uprostřed letní okurkové sezony objeví chatař ve své chatičce mrtvou a vyvrženou ovci, což je samo o sobě dost děsivé a podezřelé. Vyšetřovatelé v čele s Fredrikem Bromanem se však do závodu s časem pouštějí až po objevení polorozpadlého lidského těla, které někdo zmasakroval stejně jako předešlou ovci. A ani touhle vraždou gotlandský masakr nekončí. Fredrikovu práci komplikují sousedské vztahy, navíc ani ve Fredrikově rodině nepanuje zrovna pohoda, jeho manželka Ninni se cítí osamělá a na Gotlandu jen stěží zapouští kořeny.
Bát se budete jen trochu
Kdo hledá nenáročnou detektivku pro líné letní odpoledne nebo chladný zimní večer, ten se se Zápachem odlivu dobře zabaví. Náročnější čtenáře ale román neuspokojí. Neklade totiž na čtenáře žádné literární, jazykové ani jiné nároky, vraždy jsou sice „přiměřeně“ nechutné, ovšem dialogy nemají spád a scény jsou příliš konkrétní. Téměř filmové popisy prakticky nenabízejí čtenáři žádný prostor pro fantazii. Celá kniha působí jako explicitní scénář, kdy je i jasné, že kamera zabírá nejprve detail na skleničku s rebarborovou marmeládou a pak přes tváře aktérů ukáže pohled do kraje.
Krimi se sice drží desatera dobré detektivky v duchu pátera Knoxe, nechybí ani záhadný podivín (a není to Číňan, ale chlapec s Downovým syndromem), ovšem bohužel nectí pomyslné jedenácté přikázání, a sice, že vrah by měl mít přinejmenším obstojný motiv. V tom je Zápach odlivu skutečným zklamáním.
Romány Håkona Östlundha se ovšem těší čtenářskému úspěchu nejen v Evropě, ale i za oceánem, což mluví samo za sebe. Kdo hledá skutečně oddechové čtivo, po kterém se bude o víkendu na chatě bát jen trochu, nechť sáhne po Håkonu Östlundhovi. Kdo se chce bát o něco víc, ten bude muset zvolit něco ostřejšího.
Skóre: 5/10
Originál: Släke
Vydáno: 2012 (2004)
Obsah:
Na výsluní oblíbených severských krimirománů přeložených do češtiny se v současnosti ohřívá i úspěšný švédský spisovatel, novinář a scenárista Håkan Östlundh (* 1962), jeden z deseti nejčtenějších švédských autorů detektivek. Pražské nakladatelství Baronet připravilo první díl jeho série o kriminalistovi Fredriku Bromanovi Zápach odlivu (2004, do češtiny přeložila Tereza Dudková 2012) a chystá vydání i druhého románu Potápěč.
Zápach odlivu není autorova prvotina, psát začal již v 80. letech. Mezinárodní úspěch mu ale přinesly teprve detektivky s Fredrikem Bromanem. Popularitu těchto románů lze přičítat obzvláště líčení hlavní postavy kriminálního komisaře. Fredrik Broman, mladý otec rodiny, touží po klidu, a proto se s manželkou a dětmi přestěhuje na ostrov Gotland. Navíc je to docela sympaťák a celkově naštěstí nenaplňuje klišé své literární role (nehodlá se rozvádět, nekouří jak fabrika, nemluví sprostě a celkově mu to docela pálí i bez doktora Watsona). Svou práci bere zodpovědně, ale na prvním místě je pro něho rodina.
Gotland má představovat pozitivní kontrast k uspěchanému, anonymnímu Stockholmu, odkud Fredrik prchá. Na ostrově na první pohled panuje pohádková idyla, vesničky jsou dle autorových slov malebné jak v Bullerbynu. Jenže tenhle dojem nápadně připomíná úvodní scenerii z thrilleru Michaela Hanekeho Funny Games, kde také vidíme úpravné letní domky a posekané trávníky a tušíme, že z oken voní oběd. A podobně jako v Hanekeho filmu, i na romantickém Gotlandu něco smrdí a brzy začíná být jasné, že to nejsou jen hnijící chaluhy v zálivu.
Uprostřed letní okurkové sezony objeví chatař ve své chatičce mrtvou a vyvrženou ovci, což je samo o sobě dost děsivé a podezřelé. Vyšetřovatelé v čele s Fredrikem Bromanem se však do závodu s časem pouštějí až po objevení polorozpadlého lidského těla, které někdo zmasakroval stejně jako předešlou ovci. A ani touhle vraždou gotlandský masakr nekončí. Fredrikovu práci komplikují sousedské vztahy, navíc ani ve Fredrikově rodině nepanuje zrovna pohoda, jeho manželka Ninni se cítí osamělá a na Gotlandu jen stěží zapouští kořeny.
Bát se budete jen trochu
Kdo hledá nenáročnou detektivku pro líné letní odpoledne nebo chladný zimní večer, ten se se Zápachem odlivu dobře zabaví. Náročnější čtenáře ale román neuspokojí. Neklade totiž na čtenáře žádné literární, jazykové ani jiné nároky, vraždy jsou sice „přiměřeně“ nechutné, ovšem dialogy nemají spád a scény jsou příliš konkrétní. Téměř filmové popisy prakticky nenabízejí čtenáři žádný prostor pro fantazii. Celá kniha působí jako explicitní scénář, kdy je i jasné, že kamera zabírá nejprve detail na skleničku s rebarborovou marmeládou a pak přes tváře aktérů ukáže pohled do kraje.
Krimi se sice drží desatera dobré detektivky v duchu pátera Knoxe, nechybí ani záhadný podivín (a není to Číňan, ale chlapec s Downovým syndromem), ovšem bohužel nectí pomyslné jedenácté přikázání, a sice, že vrah by měl mít přinejmenším obstojný motiv. V tom je Zápach odlivu skutečným zklamáním.
Romány Håkona Östlundha se ovšem těší čtenářskému úspěchu nejen v Evropě, ale i za oceánem, což mluví samo za sebe. Kdo hledá skutečně oddechové čtivo, po kterém se bude o víkendu na chatě bát jen trochu, nechť sáhne po Håkonu Östlundhovi. Kdo se chce bát o něco víc, ten bude muset zvolit něco ostřejšího.
Skóre: 5/10
úterý 4. března 2014
Diane Broeckhovenová - Ještě jeden den s panem Julem
14-05-621
Originál: De buitenkant van Meneer Jules
Vydáno: 2011 (2006)
Obsah:
Skóre: 8/10
Originál: De buitenkant van Meneer Jules
Vydáno: 2011 (2006)
Obsah:
Novela známé vlámské spisovatelky
působivě, a zároveň velmi jemně vypráví o stáří, ztrátě, smrti, loučení i
novém začátku. Ústředním motivem je starý manželský pár v mezní
situaci. Alice a Jules jsou spolu už padesát let a za tu dobu si
vyvinuli řadu rituálů. A tak jednoho rána, stejně jako každý den,
probouzí Alici vůně kávy, kterou připravil Jules. Když však manžela
následuje do obývacího pokoje, nalezne ho, jak sedí na pohovce bez
života. Po počátečním šoku se Alice rozhodne, že tento den prožije se
svým mrtvým mužem, aniž by komukoli včetně jejich syna sdělila, že
zemřel. Je totiž ještě pár věcí, o nichž spolu dříve nemluvili, a ona by
si je s ním ráda vyjasnila… Také se potřebuje s Julem doopravdy v
klidu rozloučit, vyrovnat se s náhlou ztrátou a smutkem. Nečekaným
způsobem se stane součástí tohoto procesu i autistický chlapec ze
sousedství, který přichází na pravidelnou šachovou partii s Julem.
Kniha, přestože se dotýká nejhlubších emocionálních vrstev člověka, je psána úsporným, úsečným stylem.Skóre: 8/10
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)