Vydáno: 2008
Obsah:
Přestože kritik britských Timesů označil knihu "za nejslabší věc, kterou Rushdie napsal", ostatní recenzenti v Británii ji chválí a jsou nadšeni. Po několika stránkách je jasné proč. Čarodějka z Florencie či Florentská kráska je okouzlující kniha. Rushdie čaruje slovy, stylem, uměním zápletky, v níž se spojují osudy florentského mladíka Mongora dell'Amorea a indického vládce Akbara. Hraje se čtenářem starou hru, jíž se říká psaní či literatura, ale umí ji sehrát s takovou vypravěčskou uvolněností a svěžestí, že to chvílemi bere dech.Pomalu po odbočkách
I když se v románu (jako v každém díle) najdou místa, kde si čtenář odpočine jako u známé televizní podívané, vábivá síla psaní ho v zápětí strhne zpět. Tam, kde se sen miluje se skutečností, kde se slovo přetváří ve fyzický čin, kde se minulost vkrádá do současnosti a naopak, kde čarodějka splývá s okouzlující kráskou a kde se touha podobá chtění malíře Dashwantha, vstupujícího "do příběhu, který vypráví, aby v něm začal nový život".
"Byl to jeho způsob: pohybovat se k cíli nepřímo, s mnoha oklikami odbočkami," říká na začátku o svém florentském cestovateli Rushdie a mimochodem popisuje umění velkého romanopisce. Odbočky a zákruty vyprávění nemíří v Rushdieho knihách nikdy do neznáma a vyhýbají se sternovsky absurdním slepý koncům. Ve zdánlivém chaosu nacházejí odbočky řád, který začíná být zřejmý až po mnoha nocích vyprávění a čtení, kdy kdesi na zdi ložnice vystupuje překrásný gobelín spletený společně vypravěčem a čtenářem.
V Čarodějce z Florencie je tento proces, jemuž se říká umění románu, zahalen nadpřirozeným tajemstvím a umocněný dvojí exotikou - dalekou východní říší Akbara Velikého ("v Indii se o něm a o Munghalské říši učí děti, jako v Anglii o tudorovcích," vysvětlil v Timesech Rushdie) a dobou vzdálenou přes pět století, v níž vedle sebe chodí Amerigo Vespucci a Nicolo Machiavelli.
"Ti lidé byli jako pytle plné různých já, vybuchovali mnohostí jako on. Mezi vládcem a ovládaným tedy neexistuje podstatný rozdíl?" přemýšlí Akbar, hledající s ostatními hrdiny, autorem a čtenářem sám sebe. Také další zkoumání na osudové Rushdieho ose "Východ-Západ" odhaluje, že jednotlivé postavy jsou jen (náhodným) souběhem mnohostí, které se v toku dějin rozpouštějí. Zůstává stopa příběhu. Třeba vzpomínka na kouzlo krásné princezny; jezero, z něhož pro vládcovu nespravedlnost zmizí voda; odraz dívky v zrcadle, které se už nikdy tak nerozsvítí. Dotek lásky či naděje, jež trvá - "dokud jako všechny ostatní věci neskončí..."
Ve světě, v němž jen kouzelnice z Florencie umí vytvořit iluzi zastaveného času, se nenajdou pravdy, jež by obstály věčně. Patří sem i náboženská zjevení. "...proč by se někdo měl držet pevně nějakého náboženství nikoli proto, že je to pravda, ale protože to byla víra otců? Víra není víra, ale pouhá rodinná zvyklost?" "Jestliže člověk stvořil boha, pak je to opět člověk, který ho může zbavit života. Anebo je možné, aby stvořené uniklo síle stvořitele? Aby bůh, jakmile je stvořen, unikl možnosti zničení?"
Tak trochu jiná víra
Rushdie nechce v románu nudně filozofovat o víře, jejíž nečekaný agresivní návrat v postmoderní době překvapil všechny, včetně věřících. Ale jeho kniha není než pokusem o předvedení jakési alternativní víry, vyrůstající z okouzlující síly dvojího živlu (krásy) - ženskosti a vypravěčského umění.
Je to naivní a předem prohraný boj, ale jak dokazuje tři sta šedesát stran nového Rushdieho románu, nechybí mu svůdné kouzlo, jemuž se dá slastně podléhat vždy zas a znovu. A kde je nakonec psáno, že do této velké básně nelze přece jen vstoupit a začít v ní nový život. Čarodějka z Florencie, princezna Qara Köz, paní černých očí stále ještě stojí u dveří...
Skóre: 9/10
